Po obsáhlé diskusi padla volba na RZ 9 a 12 divácké místo u brodu. Vyrazili jsme včas abychom zaujali strategické pozice, ale opět zasáhl osud v podobě italských policistů, kteří zablokovali komunikaci k diváckému místu. Mleli něco o pasech, bez nichž se dovnitř uzávěry nesmí. Nekompromisně nás vyhnali, ať jedeme pryč.

Po peripetiích s otáčením jsme nakonec vjeli na jednu posekanou louku a zaparkovali. Naše klení a nadávky nejsou publikovatelné. Vydáváme se na šesti kilometrový úsek pěšky. Ještě s většími nadávkami sledujeme, jak některá auta do uzávěry projíždějí, aniž stejně jako my nevlastní nějaký pas. Zkrátka, páni policisté pouštějí dovnitř asi jen podle ksichtů a národnosti. Cestou najednou vidíme, že se strhla lavina a na RZ se valí auto za autem. Moose a Sinerek to nevydrží a vracejí se k autům, že to zkusí projet. My ostatní zatím putujeme dál k diváckému místu po svých. Cetkovi se zatím cestou podaří „upíchnout“ Breakyho a Dusičku do auta k nějakým Italům. Breaky tak šťastně jako první dorazí na místo. Po něm Dusička, kterou nejen, že svezli, ale vybavili ji ještě pivem na cestu. Asi po třech kilometrech chůze kupodivu přijíždí Moose a Sinerek, kterým se přece jenom podařilo proklouznout. Auta se naplnila až po okraj, v každém 7 lidí, z toho dva v kufru. I mně se podařilo získat místo v jednom kufru a konečně se vezu. Jen asi jeden kilometr a dál musím zase po svých. Silnice se zdá být plná a nekompromisní policista na BMW motorce velí, že dál se nejede. Silnice dál by pohodlně pojala minimálně dalších sto aut, ale Italové jsou prostě Italové. S jazykem na vestě konečně všichni dosáhneme kýženého brodu, okolo kterého se ale ji tlačí stovky lidí a desítky fotografů, kterým je ale vyhrazeno nejlepší území. Do příjezdu Leeba zbývá jen asi půlhodina, kterou vyplňujeme zabíráním pozic. Poté se kolotoč aut rozjede naplno. Zajímavé bylo, že po výjezdu z brodu auta akcelerující doprava do brány, za branou pokaždé atakují levý okraj vozovky, kde na několik centimetrů daleko stojí diváci a pořadatele to nechává klidnými. Toto místo po několika průjezdech samovolně prořídlo. Slabší povahy uznaly, že zde hrozí akutní nebezpečí úrazu a odletující kamení z bezprostřední vzdálenosti také není to pravé ořechové. Martin Prokop projíždí brodem velmi opatrně a s ranou do spodku auta, zatímco Kosciuszko na plný plyn brod bez ťuknutí agresívně „přeplave“. První runda končí a my hodnotíme toto místo jako málo zajímavé. Žádá si to změnu. Proto se vydáváme na kopec asi 500 metrů proti RZ, kde byla až od brodu viditelná zajímavá zatáčka. Na místě zjišťujeme, že je odtud překrásný výhled na několik kilometrů této RZ, jako v nějaké aréně. Chvíle tříhodinového čekání si krátí každý po svém. Někdo pitím piva, jiný spánkem a dokonce i pojídáním syrových housenek, kterých po okolních korkovnících bivakovala spousta. Musím přiznat, že jeden nejmenovaný borec Ch. jich spořádal sedm. Každopádně během čekání se na chvíli zatáhne, zavane silný a studený vítr a začne pršet. Každý loví vše, co si nachystal, aby ve zdraví přežil. Naštěstí to počasí nevydrží dlouho a opět vysvitne slunce a oteplí se. Ve chvíli, kdy přijíždí Seb vidíme, jak překrásné místo to je. Sledujeme dva vozy WRC najednou. Jeden arénu pomalu opouští a druhý do ní vjíždí. Vozy JRC se tam vejdou dokonce tři. Prvních šest vozů opravdu závodí. Ostatní již jedou jen naoko. Tak jako včera i toto místo označené písmenem „S“ doporučuji všem, ale zapomeňte na brod. Jděte rovnou na arénu na kopci proti směru jízdy. Nakonec nás čekala cesta zpět opět po svých, ale pomocí dva kilometry vzdálených aut jsme to vyřešili, a tak nikdo nešlapal celou cestu. Jen Filip a Drifter se prošli nejdále. Martin končí den jen těsně druhý a i já dnes končím. Tak zítra se zase ozvu.